Přiznejme si to. Většina z nás při změnách zažívá obavy a stres a tak se není co divit, že k nim nepřistupujeme s největším nadšením. Špatná zpráva je, že změny se zdají být nevyhnutelné – ať už jde o neustále nové technologie, reorganizaci procesů, nové vedení nebo kolegy…
Ale co kdybychom se na změnu dokázali podívat i jinak? Co kdyby ten strach a stres nebyl nevyhnutelnou součástí změn? Dobrá zpráva je, že není. Důvod, proč se při změně spousta lidí cítí nepříjemně, je vedlejší efekt některých nedorozumění o tom, jak funguje naše mysl, které se velice často projevují právě při změnách. Nevěříte?
Když se dozvíme, že budeme muset zvládnout něco nového, co jsme nikdy nedělali, nebo nevíme zatím jak to zvládnout, aniž bychom si toho všimli, začne naše mysl produkovat všelijaké katastrofické scénáře. Náš strach v tu chvíli nepřichází z té nové neznámé situace (=z toho, že nevíme, jak to dopadne), ale z toho, že nám mysl předkládá, že to dopadne špatně. Možná vám to přijde jako to samé, ale je v tom zásadní rozdíl. Neznámo jako takové není děsivé. Přesto, že to z vlastní zkušenosti známe, pořád sami sebe přesvědčujeme o opaku (Bojíte se snad podívat na film, který neznáte, protože nevíte, jaký bude? Asi ne, neznámo totiž způsobuje strach.)
Co s tím?
Strach nebo stres sám o sobě není negativní stav, má svůj důvod pro přežití. V některých situacích nás může nabudit a pomoci nám podat lepší výkon, ale to platí spíše v divočině, než v kanceláři. V kontextu práce náš spíše omezuje, protože když se cítíme v ohrožení, mozek přepne do režimu „přežití“ a omezí své funkce jako nadhled nebo kreativita.
Co s tím?
Když se v tomto krizovém režimu “přežití” ocitnete (poznáte to nepříjemným pocitem), na 15 vteřin se zastavte, dýchejte zhluboka a podívejte se okolo sebe, jestli jste v tuto chvíli nacházíte v ohrožení života /jestli už se děje vše, to co si myslíte, že se stane (viz předchozí bod). Jestli ne, tak jsou to naše reálně vypadající představy, která nás tak roztáčí. Představa má tu výhodu oproti medvědovi v lese, že ji můžete nechat být a ona sama za chvíli zmizí aniž by se vám cokoliv stalo. Pusťte se zpět do práce, do prvního nejjednoduššího korku, který můžete udělat a panika postupně zmizí.
Co když není nic špatného na tom, že nám staré zvyky brání skočit do změn po hlavě? Schopnost udělat si návyk existuje, aby nám umožnila zautomatizovat určité části života, abychom o nich nemuseli přemýšlet. Ale k tomu musí mít naše myšlení trochu setrvačnost/stabilitu, abychom se na návyk mohli spolehnout.
Co s tím?
Jedním z nejčastějších důvodů, proč se lidé změnám brání, je to, že nerozumí jejich smyslu. Když nevidí, co tím získají, bude pro ně těžké změnu přijmout. Změna samozřejmě přináší určité riziko, ale zkuste lidem pomoci uvidět, že zůstat u starých způsobů může být mnohem nebezpečnější.
Jak na to?
Začněte především tím, že zjistíte, jak se lidem daří. Pak se zeptejte, jak plánovanou změnu vnímají a zkuste skutečně pochopit, proč ji vnímají negativně. Až nakonec se pokuste přinést nové pohledy. Když se lidé díky rozhovoru nejprve uklidní, zjistí, že mají vaši podporu a zájem, snadněji pak uvidí změnu jako příležitost/nutnost a přestanou se tak bránit. Tak vypadá přesvědčování bez přesvědčování. Trvá o hodinu déle první den, ale o desítky hodin méně celkově.
Jako vedoucí týmu jste příkladem pro ostatní. Pokud vás změna zneklidní, váš tým to vycítí a může se to odrazit i na jejich přístupu. Naopak pokud si udržíte nadhled, dokážete mnohem lépe lidem pomoci projít změnou i ji lépe odřídit.
Jak na to?
Aplikujte na sebe body z předchozí části. Především doporučuju poprosit někoho, komu důvěřujete a kdo víte, že vás nebude hodnotit, aby vám chvíli naslouchal. Jak může pomoci, když někomu řeknete své obavy? A to dokonce někomu, kdo víte, že vám neporadí? Jakákoliv podpora, která vás donutí přetavit zmatek v hlavě v něco, co musíte vyjádřit, umožní vaší mysli postupně zpomalit, a tím jak se zpomalí, objeví se prostor na nové nápady a novou perspektivu.
Já mám často problém sdílet s ostatními, že něco nevím nebo se mi nedaří. Jestli to máte podobně, zkuste naší aplikaci digitálního kouče DigiMartina. Je to zdarma a funguje to stejně dobře jako živý kouč, terapeut nebo kolega či kamarád.
—
Změna skutečně nemusí být takovým strašákem, kterého se všichni zbytečně obáváme. Je to jako s tím proslulým bubákem. Jakmile zjistíte, že bubáci neexistují, přestanou vás děsit (nebo aspoň ne tak často nebo ne tolik). A se změnami je to podobné.
Pokud vás některý bod zaujal a chtěli byste si jej zažít sami, přihlaste se na online workshop zdarma
Více informací a přihlášku naleznete zde.
Zdroj úvodního obrázku Pixabay