5 NEDOROZUMĚNÍ PŘI SPOLUPRÁCI V PRÁCI I DOMA

1. Nevíme, co druzí říkají, ale připadá nám, že tomu rozumíme.
2. Náš pohled nám připadá jako jediný správný/možný.
3. Soustředíme se na rozdíly místo na to, o co nám jde.
4. Jsme naučeni soupeřit a nevidíme, že tím všichni prohráváme.
5. Nechápeme a nevědomky zneužíváme zpětnou vazbu.

Kdyby to byla pravda, tak není divu, že je spolupráce tak těžké a stále se opakující téma. Ale co všechny ty tréninky komunikace a spolupráce?

Problém je někde jinde – v naší mysli, respektive v nevědomém a neproduktivním využívání jejích neuvěřitelných schopností díky nedorozuměním o tom, jak funguje. Kolik předmětů ve škole nebo tréninků v práci jste měli na téma „role naší mysli při komunikaci a spolupráci“?

Ad 1) Nevíme, co druzí říkají, ale připadá nám, že tomu rozumíme

Myslíte si, že když vám je jasné, co vám druhý říká, a dokážete to zopakovat, že jste mu dobře porozuměli? To je bohužel jeden z největších omylů a zároveň nejčastějších důvodů, proč se dostáváme do problémů. A nesouvisí to ani s naší inteligencí, ani s počtem komunikačních tréninků, které jsme absolvovali.

To, co slyšíme, není to, co druhý říká, ale rovnou naše interpretace toho. Ale na to nás naše mysl neupozorňuje, představuje nám tu interpretaci jako pravdu.

Ve skutečnosti není možné nikdy přímo přesně vědět, co jak druzí myslí. Naše mysl nám tvoří obrázek na základě našich vlastních zkušeností. Každý máme například trochu jinou představu za tím, co nazýváme stejnými slovy, každý jinak interpretujeme emoce atd. 

Nevěříte? Existují na to jednoduchá cvičení, která vám nebo celému týmu pomohou si to začít více uvědomovat. Některá z nich si můžete odnést z našeho ukázkového workshopu. A co s tím? Například trénink takzvaného naslouchání “bez ega” = naslouchání s co nejmenší možnou mentální aktivitou během rozhovoru a maximální pozornosti na druhého namísto vlastního myšlení o tom, co druhý říká.

Ad 2) Náš pohled nám připadá jediný správný/možný

Tím pádem je logické, že za něj bojujeme. Může se to zdát jako zvláštní úkaz, ale co nám připadá jako pravda a co je pravda, jsou bohužel dvě oddělené věci. Někdy to tak je a jindy ne. Horší je, že nás naše mysl přesvědčuje o tom, že pravda je vždy to, co nám sama předkládá.

Kdy naposledy jste byli naprosto přesvědčeni, že něco nějak je/bude, a pak se ukázalo, že to nebyla pravda? A stalo se vám například, že jste s kolegou odešli ze stejného meetingu, ale měli každý jiný dojem/závěr z toho, co na něm zaznělo?

Zkuste si toho všímat u běžných drobností a možná budete překvapeni, jak často se vaše mysl mýlí. První krok je si to uvědomit. Čím častěji si to uvědomíte, tím častěji pak budete ochotní zpochybnit svůj vlastní názor a zvážit názor druhých.

Ad 3) Soustředíme se na rozdíly místo na to, o co nám jde

Nejenom že máme rozdílné názory mezi sebou v rámci oddělení, natož pak mezi odděleními. A ještě když do toho přijde téma diverzity a generačních rozdílů, vznikne pořádný zmatek, na který by mohla vzniknout nová pozice ve firmě, která bude lidem pomáhat tyto rozdíly překonávat. Zdá se to složité, ale co když je to naprosto jednoduché?

Představte si, že byste místo toho, jak udělat například marketingovou kampaň, diskutovali s kolegy, jak je možné, že jeden z vás má rád bowling a druhý jízdu na kole, a nejdřív potřebovali vyřešit tento rozdíl na to, abyste mohli začít spolupracovat. Přijde vám to absurdní? Běžně tyto rozdíly přehlížíte a soustředíte se v práci na společný cíl. Tak proč to nemůžete udělat vždycky?

Nešlo by vždycky najít společný cíl, který je důležitější než rozdíly, a od něj se odrazit? Pak už jen stačí spolu mluvit s uvědoměním z bodů 1 a 2 a garantuji vám, že se minimálně zvýší ochota najít společnou řeč, pokud se řešení nenajde rovnou.

Dokud nám ale naše mysl bude říkat, že rozdíl je problém, který je potřeba nejdříve vyřešit, bude nám to připadat jako pravda a budeme pořád dokola řešit rozdíly, čímž nevědomky budeme stále posilovat toto nedorozumění.

Ad 4) Jsme naučeni soupeřit a nevidíme, že tím všichni prohráváme

Už slovo oddělení napovídá, že problém pocitu oddělenosti vytváříme od počátku sami. Známý transakční právník se se mnou jednou podělil o svou zkušenost, kdy začínal pracovat ve Švýcarsku v bance a první rok postupně obcházel jednotlivá oddělení. Když do oddělení přišel, poměrně rychle získal pocit, že všichni ostatní v bance jsou neschopní. Když se to samé opakovalo již ve třetím oddělení, uvědomil si, že problém bude asi někde jinde. Díky tomuto kolečku pak neměl nikdy problém s žádným oddělením a lidé za ním chodili pro pomoc, když měli mezi sebou nějaké neshody.

Máte zavést takové stáže pro každého nového zaměstnance? Nebo určit styčné důstojníky? A co kdyby všichni lidé dokázali pochopit, že jsou na jedné lodi a že jim utíká čas i zdroje tím, že se zbytečně “hádají”?

Stačí na to uvědomění? Ano, protože podle toho, jak nám svět připadá, tak se chováme. Nejsou to ta oddělení, ale to, co nám o nich tvrdí (nevědomky) naše mysl, co způsobuje problémy. Není cílem, aby každý rozuměl všemu, specializace dává smysl, ale je dobré vědět, že ostatní beze mě, ale ani já bez ostatních bychom ve firmě nebyli…
Na první „probuzení“ máme krásnou hru, kterou si můžete vyzkoušet na ukázkovém workshopu a pak si ji třeba sami zahrát na teambuildingu nebo interním školení.

Ad 5) Nechápeme a nevědomky zneužíváme zpětnou vazbu

Bohužel jsme více či méně podvědomě naučeni ze školy a z výchovy, že zpětná vazba = kritika nebo instrukce, jak co dělat/nedělat. Když se k tomu pak přidá nedorozumění o tom, že náš názor nám připadá jako jediná pravda, snadno se zpětná vazba změní z možnosti pro oba naučit se něco nového a posunout se vpřed v jednostrannou komunikaci, která má za cíl „zmanipulovat” chování druhého “k obrazu svému“.

Tak takhle to určitě nedělám. Opravdu ne? Ani trochu? Ani takovým způsobem nepřemýšlíte? Ani nerozlišujete nepříjemnou a příjemnou zpětnou vazbu? Super, a co ti druzí, kterým zpětnou vazbu dáváte?

Opět, problém není ve zpětné vazbě, ale v tom, co jsme naučeni si o ní myslet. Dokud ji lidé budou brát jako něco nepříjemného nebo kontroverzního, budou ji brát osobně, nezamyslí se nad tím, co jim ve skutečnosti chtěl druhý říci, a zpětná vazba bude mít stále minimální dopad.

---

Pokud vás článek inspiroval, více si můžete přijít sami vyzkoušet na dni workshopů 14. 11. v Praze. Pokud se vám to nehodí, můžeme zorganizovat například takový workshop přímo i pro vaše oddělení/firmu.

Hodně štěstí při spolupráci a vzájemném naslouchání v práci i doma!