Asi to znáte taky – pocit, že toho je moc. Nestíháte, jste unavení, valí se na vás úkoly a povinnosti. Ať děláte, co děláte, stále to není dost.
Na první pohled se nabízejí dvě řešení:
Většina ambiciózních lidí volí raději první řešení, dokud se necítí tak vyčerpaně, že už dál zrychlovat nejde. Jakmile se ale vzpamatují, často do toho spadnou znovu.
Je potřeba platit za úspěch podle starého hesla „no pain, no gain“? Souvisí skutečně přetížení s množstvím práce? Co nás nutí běžet čím dál tím rychleji?
Bylo by naivní si myslet, že jeden článek vyřeší všechny vaše potíže, ale pokusíme se zpochybnit některé předpoklady a osvětlit nedorozumění a skryté příčiny přetížení, díky kterým se vám mohou otevřít nové možnosti řešení.
Když se řekne přetížení, většině z nás se vybaví příliš mnoho práce – nekonečný seznam úkolů, narvaný kalendář a pocit, že pořád něco hoří. Jenže opravdu je to jen o množství?
Zkuste si představit jinou situaci – co kdybyste měli před sebou hromadu práce, ale takové, která vás baví, kterou děláte rádi, která vás nabíjí? Mluvili byste v tu chvíli o přetížení?
Přetížení totiž není jen o objemu úkolů, ale o tom, jak je vnímáme. Zatímco někdy nás i drobnosti zavalí, jindy zvládneme obrovské množství práce bez pocitu tlaku – například když víme, proč to děláme a věříme, že nás to posouvá.
Často se přetížení definuje jako nesoulad mezi vnímanými nároky a našimi zdroji – tedy mezi tím, co si myslíme, že se po nás chce, a tím, co si myslíme, že zvládneme. Klíčové je slovo „vnímanými“, protože většina těchto nároků není objektivně daná. Jsou to představy v naší hlavě, často nevědomě převzaté od šéfa, kolegů, společnosti nebo rodičů.
Snaha dosáhnout skvělých výsledků nás žene do tempa, které nás vyčerpává víc než naplňuje. Tlačí nás strach, že když zpomalíme, uteče nám něco důležitého nebo si neužijeme život naplno.
Často máme představu, že pokud nesplníme to, co jsme si sami zadali, přijde postih nebo selhání. Pokračujeme v cílech a úkolech jen proto, že jsme si je někdy stanovili, aniž bychom se zastavili a přehodnotili, jestli to pořád dává smysl.
A co vlastně hledáme? Není to pocit klidu a svobody? Zvláštní představa, že klid a volnost získáme tlakem a povinnostmi.
Jak často děláme věci proto, že „by se měly“, i když bychom je radši udělali jinak? Kde se vzala ta představa, co je správné a co ne?
Máme utkvělou představu, že pokud nevyhovíme nebo se něco nepovede podle představ, je to naše selhání a přinese to negativní důsledky. Ve skutečnosti nás ale víc drtí strach, než to, co by se opravdu stalo.
Věříme, že pokud se věci nepovedou podle představ, je to špatně. Kolikrát se vám ale stalo, že neúspěch přinesl něco cenného?
Snadno propadneme víře, že všechno závisí na nás a jakmile něco pustíme z rukou, všechno se zhroutí. Přitom zkušenost ukazuje, že když lidem svěříme víc odpovědnosti, výsledek bývá stejný nebo lepší.
Máme zažité, že chyba = selhání a že jsme měli vědět dopředu, jak to dopadne. Ale zpětně je každý generál – v dané chvíli děláme to nejlepší, co umíme.
Neustálé přepínání mezi úkoly, maily a schůzkami, spolu s přesvědčením, že musíme být pořád dostupní, ničí naši produktivitu.
Bereme pauzu jako ztrátu času, ale nedostatek odpočinku nás brzdí. Mozek potřebuje restart – stejně jako přetížený počítač.
Jakmile cítíme, že se vše hroutí, mozek přepíná do režimu přežití – ztrácíme nadhled, kreativitu i schopnost soustředění.
Problém je, že jsme se naučili věřit, že nepříjemný pocit znamená nebezpečí. Přitom většinou o nic nejde – jen naše hlava nás klame.
Podceňujeme časovou náročnost úkolů, nepracujeme s předstihem a pořád hasíme nepodstatné věci místo těch důležitých.
Většina zmíněných příčin je spíš k hlubšímu zamyšlení než k vyřešení pomocí jednoduchých tipů a triků. Přesto nabízíme několik nápadů, které by vám mohly pomoci začít:
Pokud cítíte, že by vám pomohlo projít si to s někým, můžeme se nad tím společně zamyslet – osobně ZDE, nebo klidně zdarma s naším AI koučem DigiMartin.
Možná zjistíte, že přetížení není o množství práce, ale o tom, jak ji vnímáme. A možná také zjistíte, že když se přestanete honit za tím, co by „mělo být“, a začnete dělat to, co teď dává smysl, začnete toho zvládat stejně, nebo dokonce víc – a přitom s lehkostí.
Často jedeme podle hluboce zakořeněných přesvědčení, která jsme si ani sami nevybrali – a cesta změny se může zdát náročná, a možná skutečně bude. Pokud vás tohle téma zaujalo, ozvěte se nebo se o tom pojďme pobavit – pomůžeme vám tu cestu významně zkrátit.
Připravujeme pro vás i další články, které víc rozeberou konkrétní doporučení. Do té doby přejeme co nejvíce pohody při dosahování vašich ambicí!